20. dubna 2019

Včera v 14:33
Je volno. Začalo být krásné počasí. A já jsem skoro celé dny zalezlá vevnitř. Přinutila jsem se na chvilku s někým na procházku, ale byla jsem docela brzy unavená, zývala jsem (no, nebylo to moc slušné). Ani mě to venku moc nebavilo. Cítíla jsem, že se už potřebuji najíst (delší dobu jsem nejedla). A před cizím člověkem jsem jíst nechtěla, hlavně, když jsem mu, řekla, že mám problém. Na veřejnosti dokážu jíst normálně, ale ten pocit, že on ví, a že mě při tom jídle bude třeba pozorovat, tak mi nebylo moc příjemné.
Následující den jsem odmítla jakékoliv další schůzky, kdy bych musela někam jezdit. Ano, vím, že na mě lidé jsou naštvaní, ale asi mě je to aktuálně tak nějak jedno.
Včera jsem chtěla přijet domů a jíst normálně. Ale během večera jsem dostala několik "záchvatů".
Dneska jsem chtěla pokračovat zdravě i když jsem se už od rána cítila divně a nebylo mi dobře, ale pokračovala jsem dále v mém nezdravém stylu. Dojedla jsem chipsy ze včerejška. Šla jsem do nejbližšího obchodu pro colu light (včera jsem ji vypila také dost), je to takové mé povzbuzovadlo. Šla jsem do toho obchodu v oblečení, ve kterým normálně spím (potom jsem si všimla, že na těch teplákách mám nějaký celkem viditelný flek - asi od nějakého jídla).
Cítím divný pocit v hlavě a v očích. Během 15 minut jsem vypila asi 4 velké sklenice coly. (edit: nakonec jsem vypila dohromady 1,75l zhruba během dvou hodin). Cítím, jak si hrozně ubližuji, ale nějak nedokážu přestat.
Koukala jsem se na net, na nějakého psychologa či psychoterapeuta, ale pořád doufám, že se to opět vrátí do normálu.
Začít jíst zase normálně není moc jednoduché. Znám to už z dřívějška. Ty první dny je to nutkání přejíst se celkem silné, těžké jíst normálně porce a až potom to nutkání už není tolik silné. V té době si nesmím vzít nic ze svých "zakázaných" potravin, protože vím, že by se mi to okamžitě rozjelo. Nedokázala bych si vzít jenom kousek. Kdybych si ho vzala ve společnosti, všechno by bylo v pohodě, ale cestou domů bych si toho koupila strašně moc a přejedla se tím.
Kdybych chodila do práce, musela bych se držet, protože vím, že bych musela fungovat. Ale doma je to nejhorší.
Měl by ke mně přijet můj dlouholetý kamarád. Kvůli tomu bych měla uklidit. Nějak nemám ted motivaci uklízet. On ví, že mám opět problém. Všude se válí nějaké pet láhve od limonád. Do koše by se snad asi nekoukal. Ten vynášet také nebudu. Viděl mě, když jsem na tom nebyla zrovna nejlépe. Nemám motivaci se kvůli němu nějak upravovat. Jsme jenom přátelé. Já bych ani víc nechtěla.

Za měsíc mám státnice. Jako kdyby mi na ničem nezáleželo. Musím se dát do pořádku.
 

12.4.2019, 16.4.2019

Pátek v 20:40
12.4.2019
Už se cítím mnohem lépe. Nedokážu uvěřit, že mě dokázala rozhodit taková kravina.

Upřímně, pořád se necítím dobře ve svém těle. Jak se blíží léto, tak si uvědomuji, že vedle hrozného břicha, i má stehna by mohly být hubenější. A mé tváře, na které jsem se delší dobu nezaměřovala, tak ty taky mají tendence být baculatější.
Chtěla bych být hubená, ale mám pocit, že toho nikdy nedosáhnu.

Jenže, já se nedokážu omezovat v jídle. Jím méně - je mi špatně a jsem unavená, jím více - je mi také špatně a jsem unavená.Po jednom dnu přejídání jsem unavená i několik následujích dnů, i když už potom jím normálně. A to nepočítám ty stavy, když se přejídám více dnů. Je někdy těžké se držet v tom přiměřeném množství. Hlavně, když se na sebe kouknu do zrcadla. Snažím se omezovat v jídle, protože vypadám oplácaně. Dlouho to ale nevydržím, a začnu jíst opravdu hodně (nic nemá smysl), protože jsem frustrovaná z toho, jak vypadám. Tak se na sebe snažím raději moc nekoukat.
Jím, na co mám chut - a všechno v přiměřeném množství. Jsem oplácaná - a momentálně to vůbec neřeším.

Nijak se teď neomezuji. Jsem poměrně dost unavená. Kdybych se hýbala a k tomu jedla normálně, byla bych štíhlá jako laňka. Mám predispozice jenom k většímu břichu - a s tím se snad dá bojovat. (Moji rodiče byli za mlada hubení, ale díky nezdravé stravě a nedostatku pohybu už nejsou.)Jenže já mám zásoby z minulosti a k tomu se vůbec nehýbu. Nemám energii. Na to, že neprovozuji žádný sport a jím tak, jak jím, tu postavu nemám špatnou. Když jsem jedla s "kamarádem", tak jsem toho dokázala sníst i daleko více než on. Hodně lidí se diví, že na to, kolik toho sním, jsem na tom váhově v pohodě. Jsem unavená něco vysvětlovat. Oni o mně nic neví. A nevidí, jak vypadám pod oblečením. Ukáže až léto. Upřímně ale, nevím, kdy naposledy jsem byla někde na koupališti. A když už ano, tak mi nebylo příjemně.

Nechci už řešit, jak se nedopatřením prohloubily mé komplexy. Chci to hodit za hlavu a jít dál. Jenže to moc nejde.

Smazala jsem všechny články a komentáře z minulých měsíců. Uvědomuji si, jak povrchní věci řeším. Ty články - je to všechno stejné. Je tak ubohé, že jsem se omezila na pár základních věcí. Zahleděla jsem se do sebe. Nemám skoro o nic zájem. Mimo práci (která mě ale baví!) žádné jiné koníčky. Práce je asi jediné, co mě drží nad vodou, že do ní chodím.
Nemám zájem o žádného životního partnera, snad už ani nechci žádné přátele. Chci být sama.

16.4.2019
To, že musím chodit do práce a fungovat mě drží nad vodou.
Kdybych zůstávala doma a nikam nemusela, tak bych žrala různé sladkosti od rána do večera. Začnu jíst sladké a nedokážu přestat.
Dneska jsem se v práci musela hodně držet. Abych si toho nevzala víc a nebylo mi potom blbě.

Nevím, na jaké váze ted aktuálně jsem. Možná je mi to i jedno. Do zrcadla na své tělo se koukám minimálně. Počítám s tím, že budu nosit celé léto volná trička a různé košile, které to břicho zakryjí.
Párkrát mě někdo vytáhnul ven, procházeli jsme se a já byla po chvilce unavená. Pořád bych jenom spala.
Vážně mě to už nebaví. Mám pocit, že jediné, co by mě zachránilo, kdybych byla s někým, kdo by mě měl rád takovou, jaká jsem. Nemusela bych se už tolik řešit. Věděla bych, že existuje někdo, kdo má mé tělo, tvář a celou mou osobnost rád.
Ale asi to jen tak nepůjde, protože všude se říká, že nejdřív musím mít ráda samu sebe, aby mě mohl mít rád i někdo jiný.
Musí se mi ale také něčím líbit, nemyslím si, že jsem moc vybíravá, ale s kýmkoliv to nejde.

Říkám si pořád, vždyť mi v životě po materiální stránce nic nechybí. Mám kde spát, mám co jíst (tak proč normálně nejím!?), mám rodinu. Tak proč nedokážu být stastná? Proč nepřestanu řešit své nedostatky a nezačnu být konečně šťastná?

Stydím se za to, že nedokážu být šťastná. Nežiju si špatně, ale přesto po té citové stránce strádám.

Přemýšlela jsem nad tím, jestli by nebylo dobré si o tom s někým promluvit. Jako s nějakým odborníkem apod. V mé situaci (druh práce apod.) mi to ale přijde trochu blbé. Přiznat, že mám nějaký problém. Vím, že to není žádná ostuda (i já mám "právo" na to, mít nějaký problém), ale zdráhám se. Dost se zdráhám.
Pořád doufám, že si to vyřeším sama.

Bojím se, že by mi nikdo nevěřil. Že by si všichni mysleli, že si vymýšlím. Vždyť váhově jsem na tom normálně. Tak jak potom mohu trpět nějakým druhem ppp? Vím, že mé myšlenky jsou dost iracionální. Že je to především v hlavě, ale ne, jak kdo vypadá. Měla bych to vědět nejlépe (pohybuji se ve zdravotnictví). Přesto se stydím. Doufám, že to bude zase v pořádku, jako dříve. Že to zvládnu sama.

Nejhorší na tom asi je, že mám pocit, že se mění i mé myšlení, chovám se dost nepochopitelně.
A taky se někdy začínám bát, že ten nápor mé tělo jednou nezvládne.

8. dubna 2019

8. dubna 2019 v 17:25
Připadá mi, jako kdyby mi bylo opět 15 let a zaobírala se stejnými myšlenkami, jako tehdy. Akorát teď jsem dospělá a měla bych se tak i chovat. Přijde mi, že jsem nikdy nedospěla, že něco ve mně z minulosti nevyřešeného mi v tom brání. V práci pracuji s lidmi s různými problémy, jsem ta usměvavá veselá holka (jak o mně říkají, plná optimismu), ale v posledních dnech to na mě v soukromí vždycky padne a sama nevím, jak to řešit.

Tehdy v 15 letech, jsem měla blízkou kamarádku, měly jsme toho spoustu společného, hodně jsme si rozuměly. Potom se naše cesty rozdělily. Mě to tehdy mrzelo. A i když se párkrát naše cesty zase sešly, ona se změnila a nebyla už tolik otevřená jako dříve. Jednoho dne jsem se dozvěděla, že si vzala život. I když jsme se v té době už dávno nestýkaly, když jsem se to dozvěděla, jako kdybych ztratila kus sebe. Věděla jsem, že už nebude jednoduché najít někoho, s kým bych si tak rozuměla. Vzpomínala jsem na ty časy, kdy jsme byly v kontaktu každý den. Několik měsíců po její smrti se mi ozval její kamarád, kterého jsem do té doby neznala.

V určitých ohledech mi pomohl, nevím, kde bych byla, kdybych ho nepoznala. Sice spoustu věcí neodhadl a ublížil mi, ale bez něho bych se asi nikdy nehnula z místa.

Brzy mi bude 27 let, a já nemám nikoho blízkého, s kým bych si mohla o některých věcech promluvit. Nikdo by to v mém okolí nepochopil. A nevím, na kolik je správné, hledat někoho, kdo by to pochopil. Ano, v práci mám kolegyni se kterou si velmi rozumím, ale cítím, že s ní se o tom bavit nemohu, jen okrajově.

Mám skvělou rodinu, se kterou se můžu kdykoliv stýkat, ale na druhou stranu, jako kdybych byla na nějaké věci úplně sama.

Když slýchám ty hrůzné rodinné a životní příběhy, je mi opravdu smutno, že bych si měla opravdu vážit toho, co jsem měla, sice jsme měli v rodině také problémy a ten problém se může kdykoliv vrátit, ale pamatuji si na své dětství, že jsem vyrůstala v harmonickém prostředí... sem tam s obláčky, ale to jsem vytěsnila z mysli. Moje máma je silná, a vždycky se pro nás s bratrem snažila udělat to nejlepší - co si myslela z jejího pohledu, že je pro nás nejlepší. Člověk si to neuvědomoval a nevážil si toho, ale musí.

S někým jsem se seznámila. Nebyla jsem zamilovaná (líbil se mi něčím), věděla jsem že nemáme absolutně nic společného, ale bylo mi s tím člověkem dobře. To mi ke štěstí stačí. Odmítala jsem jiné, chtěla jsem někoho udělat štastnýho a tím i sebe. Říkala jsem si, že je to hodný člověk. A že je dobrý být s někým, z koho cítím, že nemá žádné postranní úmysly. Nepřemýšlela jsem vůbec nad tím, že se k sobě moc nehodíme. On nejdřív také ne.

Co se honilo hlavou tím člověkem, když se mnou byl, otázka neznámá, a já asi nad tím raději nechci přemýšlet, aby mi nebylo ještě více ze sebe špatně. Věděla jsem, že ta rozdílnost nemá budoucnost, nakonec to byl on, kdo to rozsekl. Sic svým způsobem citlivě a mile, ale poznámka mezi tím milým psaním, něco v tom smyslu: " že tam není ta jiskra, i když se hodně snažil,". (tahle poznámka mě tedy hodně ublížila... jak si to jako mám vyložit...kdy se někdo snaží, aby tam byla jiskra? - sakra buď tam je a nebo není, a když tam není, tak proč se mnou trávit čas? A nad čím on vůbec přemýšlel, když jsme se třeba líbali? chtělo se mu ze mě zvracet nebo co??? Nepřitahovala jsem ho a stejně se mnou byl? Říkal si, že ho vůbec nepřitahuji, ale že se bude snažit, aby ano?)
Přitom se to stalo hned potom, co jsem se mu více odhalila, takže mě to přinutilo si myslet, že je to kvůli tomu, že mám hroznou postavu. Nebo cokoliv jiného, co do té doby zůstalo zahaleno. A to se mu na mně zhnusilo. Po hodně dlouhé době jsem si řekla, že přestanu řešit své tělesné nedostatky, že mě ten druhý musí mít rád takovou, jaká jsem. Když si na ten poslední večer, co jsme spolu byli vzpomenu, tak mě úplně polívá horku trapnosti a cítím se ponížená. Když odcházel, věděla jsem, že něco je špatně. Myslela jsem si, že je to kvůli mně. Že mu přijdu něčím nechutná nebo tak něco.

Když jsme spolu byli, řekla jsem mu, že nesnáším, když jde chlapům jenom o sex nebo BDSM, a potom přestanou mít zájem. (Něco v tom smyslu, už nevím, jak přesně to bylo). Od té chvíle jako kdyby se něco změnilo. (Uvědomila jsem si tu souvislost až později. Když mi to on sám napsal.) Najednou se semnou snažil nemít víc, než je nutné. Nechtěla jsem sex - ten nebyl, ale v určitých ohledech odmítl on mě.. přestal se mě dotýkat, i když jsem ho rukou sama navygovala (o to víc si připadám trapněji), a z mé strany to vyznělo, jako kdybych mu přišla něčím nechutná. Měla jsem pocit, že jsem se mu něčím znechutila. Aspoň já to tak cítím, a nedokážu se těch myšlenek zbavit. Prostě nedokážu. Cítila jsem se ponížená. Nechci nad tím přemýšlet. Když se kouknu do zrcadla na své tělo - břicho, tak je mi zle. Chtěla jsem to přestat řešit, začala jsem se zase více odhalovat, protože jsem zhubla, začala chodit v normálních tričkách, v minisukních, ale ted nemůžu. Protože to břicho furt vylejzá. Přitom začínají tepla a období odhalování se. Jsem z toho na nervy, asi budu zase celé léto chodit ve vytahaných tričkách nebo co.

Říkal, že mě má rád jako kamarádku, ale jelikož už od té doby žádná konverzace mezi náma neproběhla, tak je mi jasný, na čem to naše přátelství bylo založený.

Asi bych měla být ráda, že byl ke mně někdo upřímný, ale to nezmění ty pocity, které z toho mám. Nevím sakra, co s nimi. Přijdu si jako nějaká ošklivá chudinka, s tělem, které nikoho nepřitahuje. Je tak ponižující, když se někdo o něco v téhle oblasti snaží.

Mé sebevědomí zase snížilo na bod mrazu. A já vůbec nevím, co s tím.

Přijde mi, že jsem někdy až moc hodná. Pořád se ohlížím po citech jiných. A KOHO ZAJÍMAJÍ MÉ POCITY/CITY? Chtělo by to být více sobecká a zlá. Někteří lidé si asi jiné chování nezaslouží a přijde mi, že někteří po tomhle chování naopak touží.

Nevím, jak to udělat, abych si každou blbost tak nebrala, byla bych imunní. Nechci ze svých nepříjemných pocitů obviňovat druhé, ale dobré také není, když obvinuji jenom sama sebe. Jsem zahleděná do sebe a do toho, kolik chyb jsem kdy udělala.
 


10. března 2019

10. března 2019 v 17:00
V poslední době se mi moc nechtělo přidávat články.

Má váha ukazuje čísla, na kterých jsem nebyla už hodně dlouho, po té vizuální stránce si ovšem tlustá připadám pořád stejně. Tedy, nohy jsou celkem v pohodě - i když i ty stehna by mohly být hubenější, ale co mě opravdu štve tak mé špekaté břicho. Váhu 43,9 kg jsem měla v pátek ráno a 43,8 kg v sobotu ráno. Jenže o tomto víkendu jsem jedla více než obvykle.

Vím, že snižovat pod 44 kg nemá moc smysl. Vím, že bych si měla spíše měřit obvody jednotlivých částí těla, než se vážit. Nebo dělat závěry z procenta tuku a svaloviny v těle.

Potřebuji se nějak zbavit toho nechutného břicha. To je má problematická oblast a s tou bude největší práce.

Abych pravdu řekla, vůbec nevím, jak jsem si tu váhu snížila, sice se nepřejídám jako dříve, ale jím dost volně (ale odpírám si někdy, to ano) a cvičím opravdu minimálně.

Popadají mě stavy smutku a mám strach navázat vztah. Mám pocit, že všichni chlapi mě chtějí jenom využít a když dostanou co chtějí, tak se na mě vykašlou. Nebo když o ně projeví zájem nějaká lepší holka, tak se na mě vykašlou.

Kam dál