8.12.2019

8. prosince 2019 v 19:02 | Eileen |  Staré zápisy
Několik týdnů jsem to nepřehnala s kofeinem. Snažím se nepřejídat. Někdy se mi daří, někdy ne, a sním toho více, než bych chtěla. Už to ale není v takovém množství jako za období puberty.

Mám chvíle, kdy se cítím mizerně. Nedokážu ty pocity popsat a vůbec nevím, proč je mám. Vidina toho, že tyhle pocity se mi budou pořád vracet a budu je mít do konce života, mě nutí přemýšlet nad jediným řešením. Chci žít, ale už mě nebaví ten boj, na který jsem sama. Rodina by tohle nikdy nepochopila. Stydím se najít si odbornou pomoc. Přitom ji mám tak blízko.

Už dávno vím, že problém není v tom, že bych byla tlustá a to byl důvod toho, proč nedokážu být šťastná. I kdybych byla hubená, nemyslím si, že bych se cítila lépe.

Chci žít, chci být šťastná, někdy se ale cítím bezvýchodně. Snažím se zachraňovat myšlenkami, že kdybych se rozhodla odejít, mé rodině by to hodně ublížilo. Zkazila bych jim Vánoce. Má máma se vždycky snažila, abych se měla dobře. Vždyť jsem chtěla něco dokázat v tomto životě. Tak proč nemám chuť do života?

Před několika měsíci jsem se stala tetou, ale nechává mě to poměrně chladnou. Žiju, ale nějak necítím moc smysl v tomto druhu žití.
 

15.10.2019

15. října 2019 v 18:58
Mám z období puberty problém s psychogenním přejídáním (s tím spojené negativní vnímání svého těla), když už jsem se s tím někomu ve svém okolí svěřila, většinou jsem se setkala s nepochopením. Upozorňuji, že jsem si vědoma, že bych měla vyhledat odborníka a nesvěřovat se lidem, kteří do téhle závislosti a neschopnosti kontrolovat množství nevidí. Málo lidí dokáže pochopit, že někomu přináší jistou formu uspokojení se opakovaně během několika hodin přecpávat do pocitů nevolnosti až prasknutí, a že pocit "nasycení" pro něho přestává fungovat a má nutkání v jídle pokračovat, i když před chvilkou spořádal něco, co jinému by stačilo na několik hodin. Je vysilující někomu něco vysvětlovat a popisovat pocity, které ho k tomu vedou, a že když do toho opět spadne, není úplně jednoduché tomu odvyknout, vrátit se k přiměřeným porcím a začít znovu normálně fungovat. Snaha jíst přiměřené porce, které nepřináší žádný pocit uspokojení, skleslá nálada, myšlenky zaobírající se především jídlem, nezájem o okolní dění a pocit, že bez přejídání život nemá smysl.

Lidé nechápou, že i když mám normální postavu, můžu brát jakýkoliv neúspěch/selhání jako příčinu toho, že nevypadám tak, jak by chtěla. Odmítám chodit do společnosti (i mezi přátele), protože si připadám (především) postavou nepřitažlivá, a že dokud nebudu hubená, nezasloužím si být šťastná, i když sama vím, že je spoustu lidí, kteří mají pár kilo navíc, nebo obézní opravdu jsou, a šťastní být dokážou.

Když se někomu s něčím takovým svěřím, klepou si na čelo, že nejsem v právu se takto cítit, většinou mi nevěří, kolik toho dokážu sníst, protože jsem postavou normální a když už vidí, co během dne sním, tak mě vidí jenom jako holku s dobrým metabolismem, ale že bych se mohla i tak trápit, jim vůbec nedochází.

Mé myšlenky se zaobírají převážně jídlem - kdy si dám jídlo a co si dám za jídlo. Jsou chvíle, kdy na něj zapomenu - když jsem zaměstnaná v práci, nebo když jsem s někým a jsem relativně sytá. Je tohle život?

Zdráhám se najít si odbornou pomoc. I po těch letech pořád doufám, že to zvládnu všechno sama. Mám vůbec ještě nějakou naději se z toho dostat, aniž bych nenavštívila nějakého odborníka?

Chci být hubená. Zatím jsem nikdy se svou postavou spokojená nebyla. Uvědomuji, že toho můžu dosáhnout, i když budu jíst plnohodnotně. Je to ale zdlouhavější proces, o který jsem se dříve pokoušela, a i tak jsem chytala záchvaty žravosti, které mě od hubenosti oddalovaly. Vím, že s hladověním je pravděpodobnost vyšší, že se budu přejídat... Několikrát mi někdo řekl, abych jedla normálně, bez výčitek a už žádné diety neřešila. Jenže to já asi nedokážu.

Když se na sebe podívám, nechápu to. Jak někdo, normálně vypadající a navenek normálně chovající, se může uvnitř cítit tak.... v nepořádku?

Chci vrátit čas, kdy jsem začínala s dietami a přejídáním a dát si pořádný pohlavek.
Chci si najít životního partnera, založit rodinu a být štastná. Jenže doma zalezlá ho těžko najdu, že. Ve své práci také moc velká pravděpodobnost není. A jsem vůbec ten druh člověka, který dokáže být někdy šťastný?

18.8.2019

18. srpna 2019 v 14:47 |  Staré zápisy
Mé nynější BMI je 19,7. V důsledku zvýšeného množství nezdravé stravy, kterou už jím více než měsíc, se mi začala horšit kvalita vlasů, zhoršila se mi pleť, o zažívacím problémem nemluvě. Nemám ráda své břicho, svá stehna a své baculaté tváře, které neschovám.

Snažím se nepřejídat, ale skoro každý den prohrávám. Nevím, co je horší, jestli jsou mi více nepříjemné ty nutkání se přejíst, nebo jsem už unavená z toho začínat pořád od začátku. Snažím se nepřejídat, straním se společnosti, dny plynou, ale nějak v málo věcech vidím nějaký smysl.
 


4.8.2019

4. srpna 2019 v 19:14 |  Staré zápisy
Dnešek dopadl podobně jako včerejšek. Připadám si jako v nějakém špatném snu, který se pořád opakuje. Dopoledne jsem jedla tak nějak v pohodě, ale odpoledne jsem se rozjela. Několik zmrzlin, chipsy, cola cola,...

Než jsem začala s nezdravým jídlem, cítila jsem, že nad sebou opět ztrácím kontrolu, chtěla jsem někomu zavolat, abych se cítila lépe, ale vlastně jsem nevěděla komu. Miluji ty chytré řeči typu, "tak tolik nežer", nebo "taky se někdy přejím, to je normální". S někým jsem si několikrát vyšla, ale stydím se říct, věřím, že jeho zájem (jestli vůbec nějaký je) by hned opadl. Kdo chce "komplikované" ženy. A vlastně ani nevím, jestli dokážu s někým být. Odmítám i přátelské nabídky na schůzky, opravdu na málo lidí mám náladu.

Jsem citlivá, chytám nutkání se přejíst pomalu kvůli čemukoliv.

Už je to několikátý den, co jsem se neuhlídala... a cítím, že můj zájem chodit do společnosti zase opadává... Tak nějak to nahrazuje má "závislost".

Chtěla bych s někým být, necítit se sama... ale jak můžu s někým být, když se nemám ráda a přijdu si tlustá a není mi dobře, že by se mě někdo dotýkal? (A je jedno, že onen dotyčný taky může mít pár kilo navíc. To mi vůbec nepomůže, co se týče pocitů ohledně mě.)

3.8.2019

3. srpna 2019 v 13:32 |  Staré zápisy
Včera jsem usnula kolem 20. hodiny. Neodlíčená, v tom v čem jsem byla venku. Chtěla jsem si jít už po několikáté koupit něco do obchodu, ale už jsem se za sebe až moc styděla, abych tam znovu šla. A jít do nějakého vzdálenějšího obchodu, kde jsem ještě ten den nebyla, na to jsem neměla energii.

Včera, během pracovní doby, jsem se dokázala tak nějak kontrolovat (dokonce mi někdo opět řekl, jak je super, že se pořád usmívám a vypadám optimisticky), ale nepřipadala jsem si dobře, už den předtím jsem se přejídala a cítila jsem se v obličeji nateklá. Když jsem přišla z práce, už jsem neměla důvod se kontrolovat.

2.8.2019

2. srpna 2019 v 17:15 |  Staré zápisy
Jak se mi daří? Bojuji jak s chutěmi se přejídat či přepíjet (nápoje se sladidly a s kofeinem), tak i se špatnými náladami. Mám období, kdy se najím pořádně do syta, a i když mi trochu slehne, nemám už potřebu znovu jíst. V poslední době ale opět převažují dny, kdy nemám dost, ať si dám cokoliv a v jakémkoliv množství, někdy je mi z toho množství už opravdu špatně... ale když mi po půl hodině trochu slehne, jsem schopná pokračovat v jídle dál. Nedokážu to nutkání kontrolovat. Jsem pořád unavená - ať se přejídám či nepřejídám.

Váhově jsem na tom v pořádku. Dolní končetiny mi nevadí ukazovat, i když ty stehna nemám, jak bych si představovala, ale co absolutně nesnáším je mé břicho. Je málo oblečení, které jsem schopná si vzít na sebe a nestydět se.
Všichni se pořád diví, kolik jsem toho schopná sníst, a nejde to na mně vidět. Nemám ráda komentáře ohledně množství, které dokážu sníst.

Už mě také vytáčí komentáře ohledně mého věku. To se mám jít někam zahrabat a ukázat se, až budu vypadat na svůj věk? Beru si asi všechno moc osobně, ale ne všechny komentáře ohledně mého věku jsou lichotivé. A když někdo utrousí poznámku, že vypadám jako 13-14 letá holka, nebo když si mě pletou s dcerou kolegyně apod... Jsem už z toho vážně podrážděná, i když se navenek tomu směju.

Jsem už unavená předstírat, že jsem v pořádku, když to není pravda, ale asi mi ani nic jiného nezbývá.

22. června 2019

22. června 2019 v 22:32 |  Staré zápisy
V posledních dnech je má nálada opět skleslá. Ráda bych se toho pocitu zbavila - jediný co na to aspoň trochu pomáhá je jídlo. Jenže je to chvilkový a nepatrný pocit. Musela bych se opravdu moc přejídat, a já se nechci se vrátit tam, kde jsem byla.
V práci mě to už netěší. Asi se nechci moc rozepisovat o důvodech. Nemyslím si, že bych byla vhodná na tento druh práce, hlavně když,... Přemýšlím, že tam asi nechci pracovat dlouhodobě. Jestli to pořád budu cítit takhle. Nevím vůbec, kdy se to změnilo. Byl pátek a dostala jsem na starost lidi, se kterýma pracovat neumím. Další pátek to stejné. Jenže jak to říct v práci, že s určitými lidmi pracovat nechci? Vždyť to by mohl říct každý a já jenom projevím, že jsem slabý článek. Pokud si toho někdy jiný už tedy nevšiml.
Dokážu se smát a na veřejnosti se směji. I když cítím, že už to není tak častý a ten smích někdy není moc upřímný.
Dneska jsem doma brečela. V určitých ohledech jsem se okradla o nejlepší roky života. A myslím si, že můj život je v určitých ohledech posraný. I když vyhlídky na dobrý život pořád mám. Nějak se ale nedokážu vzchopit. Mít nějaké koníčky. Radovat se ze života.
Trávím čas s rodinou, kde toho zas tolik nenamluvím. Nemusím. Ostatní sociální život mimo práci jsem zcela omezila. Krom rodiny se nechci s nikým jiným stýkat. Na to abych někam jela a s někým se sešla je potřeba nějaké energie a té nemám na rozdávání.
Chtěla bych se zbavit myšlenek ve své hlavě, které mi tam často kolují. Beru si i nevinnou poznámku až moc osobně. A mám pocit, že mi někteří lidé svým chováním a slovy chtějí schválně ubližovat. Paranoia? Vím, že jsou to zcela iracionální myšlenky, ale nemohu se jich zbavit. Unavuje mě to. Unavují mě i takové ty pocity, že něco udělám špatně a potom mě lidé kteří si toho všimli kvůli tomu budou pomlouvat.
Mám chuť se opít, nebo si vzít něco psychoaktivního, a cítit se povznesená. Nebo si prostě nějak ublížit.

2. června 2019

2. června 2019 v 10:07 | Eileen |  Staré zápisy
Státnice mám úspěšně za sebou. S jídlem je to furt jako na houpačce - chvíli se držím, ale většinu času se přejídám. Necvičím. Má dnešní ranní váha byla 47,5 kg. Už je mi 28 let. Ve svém životě toho mám spoustu nevyřešeného. Je tu nový měsíc červen a změna ve stravování zatím žádná.

9. května 2019

9. května 2019 v 23:20 | Eileen |  Staré zápisy
Nevím, jestli se dokážu dostat přes ty nutkání, které mě k tomu vedou. Musím se kontrolovat, a není pro mne úplně tak jednoduché se udržet na přijatelném množství.

Když nepřipravuji něco do práce, tak se snažím učit na státnice.

30. dubna 2019

30. dubna 2019 v 21:32 |  Staré zápisy
Dostala jsem se na váhu 47 kg. Týdny jsem se nevážila. Svou nynější váhu bych nezjistila, kdybych nemusela jít k doktorce.
V posledních dnech většinu své pracovní doby myslím na to, jak se budu moct doma zase přejíst. V práci to nemohu přehnat, protože vím, že musím fungovat. Snažím se jít střídmě.

Většinou to už nevydržím, a jím "nepovolené potraviny" i během cesty z práce. Nezajímá mě, kdo by mě přitom mohl vidět. Dříve jsem se na veřejnosti styděla jíst, teď je mi poměrně jedno.

Nemám zájem o chlapy. Nemám potřebu se někomu líbit.

Doma prolévám své ledviny litry dietní koly. A k tomu jím potraviny bohaté na sacharidy.

Vím, že si hrozně moc ubližuji. Tělo toho zvládne asi opravdu hodně. Trochu se bojím trvalých následků.
Přijde mi ale, že i kdyby mi ted někdo řekl, že musím ted hned skončit s přejídáním, jinak mě to nezvratně poškodí, i tak bych neskončila.

Říkám si, že další den to bude jiné, ale není.

Doufám, že nový měsíc pro mě bude impulzem se zase mít pod kontrolou. Jenže nevím, jestli jsem dostatečně silná na ten boj.

Kam dál